Den 20 – Jedeme na misi

5:00, nevěřím budíku, že už je ráno. Dobalit nezbytnosti, rychlá snídaně, taxi a ať už jsme na lékařské fakultě, odkud se 7:30 odjíždí. Tedy, mělo se odjíždět. Místní kluci už snad tradičně podcenili přípravu a když v 9:30 ještě není naložen veškerý materiál, rezignuju a přestávám to řešit. Mimochodem, léků a zdravotnického materiálu vezeme na týden požehnaně – pro místní budou léky i péče zdarma.

Mise se účastní zhruba 120 lidí. Součástí jsou lékaři i medici, kteří na misi budou plnit úkoly nelékařského zdravotnického personálu a mají také důležitou edukační roli. Už při odjezdu máme bez 4 minut tři hodiny zpoždění. Měla to být cca 12 hodin dlouhá nudná cesta. Ale není. Ani nudná, ani dvanáctihodinová. Asi dvě ulice od fakulty je zácpa, ve které se zasekneme na další půl hodiny. Nevadí. Zkouším spát. Mám dvousedadlo pro sebe. Bence totiž usoudil, že potřebuje nové přátelé a sedá si přes uličku vedle místní slečny, která se mu asi zalíbila. Nejspíš podle očí, nic jiného na ní nejde vidět. Užij si to, proletí mi hlavou myšlenka. Spím jen chvíli. Poté mě probudí tankodrom, po kterém se pohybujeme jihozápadně od Chartúmu. Místní dálnice se dají přirovnat k silnicím druhé až třetí třídy u nás. Jezdí po nich všechno od povozů tažených oslem až po obrovské kamiony. V zadní části autobusu začíná koncert. Kluci rozjíždí rytmus na bubny, k čemu se přidávají děvčata zpěvem a tleskáním. Je to chytlavé. Rytmus mě pohlcuje. Neznám ani slovo, a tak aspoň zkouším chytit vytleskávaný rytmus. Dobrá párty.

Podél cesty se občas mihne stádo koz, krav, oslů nebo velbloudů. Tu vesnice, tu zelený pás, ale jinak je to prašná buš, spíše poušť. Místní vesnice jsou velice prosté. Z bláta a hlíny splácané chýše s malými okny. Málokdo má dům z pálených cihel. Mezi domky, které mi připomínají strážnický skanzen se tyčí nádherná, bohatě zdobená mešita. Něco je tu špatně, říkám si. Podél cesty lze napočítat desítky, možná stovky mrtvých zvířat nebo jejich koster. Přibližně každých 50 km míjíme kontrolu. Při zastavení do busu okamžitě nastupují místní podnikatelé s vodou a balenými ořechy. Mají štěstí, byznys jim kvete. Sezamová kolečka si dávám taky.

Brzda, rána! Druhá a třetí. Nabourali jsme do autobusu před námi. Autobus za námi narazil zase do nás a pod něj to zezadu napasovalo ještě osobní auto. V autobuse zavládne ticho. Co teď? Jsou všichni v pořádku? Pomalu se soukáme do přilehlé pouště a počítáme škody. Tři ze čtyř autobusů mise jsou nabourané, dva z toho nepoužitelné. To máme hromadnou nehodu pěti aut uprostřed pouště, 50 km daleko od nejbližší zastávky. Ano, pět aut. Náklaďáku před námi praskla pneumatika a už to jelo. Nejhůř je na tom řidič posledního osobáku, který potřebuje ošetřit tržné rány na obličeji. Celková bilance jsou 2 otřesy mozku, pocuchaný obličej řidiče osobáku, pár vylekaných mediček a 120 účastníků mise uprostřed pouště ve 40 stupních Celsia. Z našeho autobusu něco teče. Vzpomínám na výbuchy z Kobry 11 a jdu radši dál. Aha, tak nejdu. Sotva 30 metrů od silnice potkávám tak 80 cm dlouhého hada, který je naštěstí překvapený víc než já a rychle mizí v křoví.