Komentář: Kolik stojí medicína? Milion? Ani omylem!

Medicínu lze bezpochyby považovat za jeden z nejnáročnějších studijních programů v českém vzdělávacím systému. Je tomu tak nejen vzhledem k šestileté délce studia, které není proloženo průběžným bakalářským titulem, jako u většiny magisterských studijních programů, ale také – a to zejména, samotnou náplní a náročností studijního programu. Vystudovat medicínu a stát se lékařem vyžaduje kromě určitého intelektuálního předpokladu a stovek hodin s knihou v ruce také dostatečnou mentální odolnost a schopnost odrazit se od pomyslného psychického dna, na které alespoň jednou za šest let narazí snad každý student.

O čem se ale ve stínu výše uvedeného tolik nehovoří, je finanční náročnost studia medicíny. S ironickým úsměvem na rtu poslouchám nebo čtu ne úplně ojedinělé názory typu: “Mladí lékaři přece vystudovali z daní místních lidí a měli by tedy po skončení školy povinně odpracovat určitý počet let v ČR, nebo si celé studium zaplatit.” Nechme pro tento moment ležet stranou fakt, že při podobné argumentaci by si měli zpětně hradit své vzdělání všichni, kteří odešli za prací do zahraničí nebo třeba jen nepracují ve vystudovaném oboru. Vychovat z maturanta mladého lékaře stojí společnost bezpochyby spoustu peněz – pro představu, za jeden rok studia dostávají české univerzity zhruba 115 000 Kč na jednoho medika. Konečná částka, která doputuje z univerzity na fakultu, je nižší a různí se podle té které univerzity.

Pokud bychom šli ještě dál a srovnali roční náklady na jednoho lékaře s náklady na absolventy jiných oborů – učitelů, právníků, novinářů a dalších, zjistíme, že lékař sice patří mezi dražší studijní obory, rozhodně však ne nejdražší. Pro financování všech vysokoškolských studentů existují “koeficienty náročnosti”, kterými se násobí základní částka, kterou za své studenty inkasují univerzity. Koeficienty vznikají na základě personálních, technických a materiálních nákladů univerzit spojených s výukou oboru. Všeobecné lékařství má koeficient 2,8. Jeden medik tedy ročně stojí 2,8x více než student práva s koeficientem 1,0. Z dalších oborů lze namátkou zmínit pedagogiku a žurnalistiku, oba s koeficientem 1,2, ale například budoucí jaderný fyzik stojí s koeficientem 2,8 ročně stejně jako mladý lékař. Mezi nejdražší pak patří veterinární obory s koeficienty 3,5 a na úplném vrcholu jsou umělecké obory – například hudební produkce s koeficientem 5,9. Nutit hudebním producentům nebo veterinářům logiku “zůstaň a opracuj nebo zaplať” asi nenapadne nikoho z nás. Tak proč u lékařů ano? Nebylo by lepší mladé lékaře motivovat pozitivně…?

Neméně důležité je uvědomit si, kolik musejí do šestiletého vzdělávacího procesu investovat rodiny studentů medicíny a hlavně, kolik medici samotní.

Představme si průměrného medika, jehož rodina nebydlí vedle lékařské fakulty a který si svými občasnými a nepravidelnými brigádami vydělá maximálně na kávu a pivo se spolužáky po škole. Takový student se bez finanční podpory rodičů zkrátka neobejde. Ubytování na kolejích, studentských rezidencích nebo na bytech vyjde podle města, lokality a počtu spolubydlících průměrně 3500 – 4000 Kč měsíčně. Strava průměrně 2500 Kč – podle toho, kolik jídla si o víkendu dovezete od rodičů nebo babičky. Další pravidelné náklady souvisejí s cestováním – 1000 Kč (ať už domů nebo po městě), mobilem, internetem a základním pojištěním také za 1000 Kč měsíčně a knihy nebo jiné studijní potřeby velmi nárazově, ale průměrně cca 500 Kč měsíčně. To jsme na částce 8500 – 9000 Kč měsíčně, aniž bychom započítali nepravidelné náklady na oblečení, drogerii, netflix, dárky, povinné ručení, pokuty za parkování a podobně. Reálné životní měsíční náklady se tak mohou pohybovat mezi 11 – 12 tis. Kč, samozřejmě s velkým rozptylem.

Jednoduchou matematikou (a při zanedbání všudypřítomné inflace) se s náklady na našeho průměrného medika dostaneme někam mezi 792 – 864 tis. Kč za dobu standardního šestiletého studia. Když se pak stejný student rozhodne na semestr či dva vyrazit na erasmus, případně některé zkoušky zkrátka nevyjdou a je potřeba studium prodloužit, snadno se dostaneme k částce přesahující 1 000 000 Kč. Tolik k investici rodin mediků.

Dovolím si však ještě jednu myšlenku z perspektivy čerstvého absolventa. Je mi 25 let a poslední ročník medicíny byl bez velkého přehánění ze všech nejnáročnější. Absolvoval jsem pět rigorózních zkoušek a učil se doposud nejvíc v životě. O jakékoliv brigádě skoro nelze hovořit a moje závislost na rodině byla významná. Kolegové a spolužáci mi snad dají za pravdu, když napíšu, že připravit se kvalitně na jedny státnice zabere dle fakulty a předmětu 3-9 týdnů za předpokladu, že člověk za posledních pět let studia získal zkušenosti a základy, na kterých lze postavit vědomosti nutné k úspěšnému složení rigorózních zkoušek. Je to zajisté individuální, ale já osobně, když už jsem v přípravě, studuji prakticky nepřetržitě, také o víkendech a průměrně 12 hodin denně. To by znamenalo 252 hodin studia při 3-týdenní přípravě a 756 odstudovaných (=odpracovaných) hodin při přípravě trvající devět týdnů. Když potom ve své mysli vynásobím tyto prosezené hodiny platem například 190 Kč hrubého, který mám v jedné ze svých DPČ, dostávám se k částce 47 880 Kč hrubého, kterou jsem hypoteticky investoval do nejméně obsáhlé státní zkoušky a do takové interny by to bylo v mém případě 143 640 Kč hrubého. A to nepočítám čas strávený na výuce v nemocnici nebo na fakultě ani příplatky za práci přesčas, o víkendu, v noci, ve svátek a tak dále…:)) Navíc znovu připomínám, že k většině státnic by mi nepomohlo ani 15 týdnů učení, kdybych neměl základy za celou předchozí dobu studia.

Časové investice ze strany nás – studentů, jsou tedy řádově podobné těm, které do nás investuje společnost a rodina. A na to by se nikdy nemělo zapomínat. A to ani tehdy, když jde o platové ohodnocení lékařů, které dnes začíná na 240 Kč/h, když člověk jde pracovat do fakultní nemocnice.

Závěrem chci říct, že článek si v žádném případě neklade za cíl přesné vyčíslení jednotlivých částek. Cílem není ani odradit budoucí mediky od nástupu ke studiu – naopak, medicína je životní styl a nikdy bych nevolil jinak. A za třetí, cílem v žádném případě není stěžovat si.

Cílem článku je poukázat na fakt, že svět není černo-bílý a chtít po mladých lékařích, aby si hradili své studium v případě, kdy se náhodou nechtějí stát otroky systému, není vůbec fér, protože oni už ho dávno uhradili. Druhým cílem článku je poukázat na náročnost studia medicíny nejen pro samotné studenty, které nejen za přístup během covidu považuji za hrdiny v bílém, ale také pro jejich – naše skvělé rodiny, bez kterých bychom to nikdy nedali – děkujeme <3

Pm.