PSYCHIATRIE – MUDr. Mechúrová: „Pacienti chtějí spolupracovat s lékaři, kteří jsou kompetentní a zároveň laskaví a empatičtí“

Ahoj Barčo, jsem moc rád, že jsi souhlasila s rozhovorem pro náš portál a těším se na příjemné povídání. Mohla by ses v první otázce čtenářům ještě krátce představit prosím?

Ahoj Martine, velice Ti děkuji za milé přivítání a nabídku podělit se se čtenáři portálu Po medině o své zkušenosti a zážitky, moc si toho cením. Jmenuji se Bára Mechúrová, pocházím z Karviné, ale před více než 6 lety jsem odešla do Prahy za studiem na 3. lékařské fakultě. Studium mám stále v živé paměti, neboť jsem promovala v letošním roce, a jsem tedy čerstvou a dosud též motivovanou absolventkou. Po promoci jsem nastoupila do Psychiatrické nemocnice v Bohnicích, kde v současné době pracuji na oddělení akutní psychiatrické péče.

Jaké bylo studium na 3. LF UK?

Má první myšlenka zněla: „Velice pozitivně!“ Studium medicíny budu mít vždy spojené s obdobím, které pro mě bylo velmi intenzivní a naplněné. Hned vzápětí mě však napadlo, že tato léta nebyla vždycky jen „růžová“ a mnohé z mých pocitů, spojených se studiem lékařské fakulty, vnímám rozporuplně. 

Jakto?

Přestože jsem o své volbě nikdy nepochybovala, nemohu říci, že bych se ve studiu medicíny vyloženě „našla“. Ve třetím ročníku jsem prohlásila, že pokud by nebyla psychiatrie medicínský obor, rozhodla bych se odejít a věnovat se psychologii. Zpětně však pro sebe vidím v uplynulých letech obrovský význam! Je to právě studium 3. lékařské fakulty, díky němuž jsem měla možnost setkat se s lidmi, kteří mě oslovili pro mé budoucí zaměření, potkat podporující přátele, podílet se na tvorbě výjimečných projektů a využít příležitostí, které mě obohatily po stránce profesní i osobnostní.

Je něco, co bys třeba s odstupem času změnila? 

Pokud bych mohla cokoliv změnit, věnovala bych učení podstatně méně času. Může to znít úsměvně, ale uvědomuji si, že jsem obětovala studiu medicíny příliš mnoho své energie. Studovala jsem vždy pilně a zodpovědně, mnohdy však na úkor odpočinku, vlastní tělesné a duševní pohody nebo času, který jsem mohla věnovat svým nejbližším. Přála bych si, abych měla již během studia větší nadhled a některé své priority jinak nastavené. Zpětně mě to mrzí, ale říkám si, že jsem dělala to nejlepší, co bylo v mých silách a co jsem tehdy považovala za důležité.

Vycestovala jsi během studia do zahraničí, aby sis rozšířila svůj rozhled a vzdělání?

Na zahraniční stáž jsem vycestovala dvakrát. Poprvé to bylo ve třetím ročníku, kdy jsem strávila měsíc na oddělení tradiční čínské medicíny ve všeobecné fakultní nemocnici na Taiwanu. Toužila jsem zažít „medicínu, kterou doma neuvidím“ a tradiční čínská medicína toto zadání jednoznačně splňovala. Oslovil mě zejména laskavý a všímavý přístup tamějších lékařů, atmosféra na oddělení, která sama o sobě k podpoře zdraví jejich pacientů nepochybně přispívala, a rovněž vnímání čínské medicíny jako podpůrné metody léčby, nikoliv kurativní. Každopádně tradiční čínské konzilium na chirurgickém oddělení bylo nezapomenutelným zážitkem! Především však pro mě bylo ukázkou vzájemné úcty a spolupráce mezi značně rozdílnými obory. 

Druhou stáž jsem absolvovala ve španělské Lleidě, kam jsem vycestovala na předstátnicovou praxi z chirurgie v rámci programu Erasmus. Nejcennější zkušeností pro mě bylo pozorovat lékaře v chirurgické ambulanci při edukaci pacienta o povaze jeho onkologického nálezu na plicích. Rozhovor trvající déle než 30 minut byl plný empatie, laskavosti, všímavé pozornosti, a zároveň byl velmi věcný a konstruktivní.

Jak konkrétně může pomoci tradiční čínská medicína na chirurgickém oddělení?

Když začnu trochu více zeširoka, na Taiwanu je asi polovina populace, která věří v účinnost tradiční čínské medicíny. Pokud je takový pacient hospitalizovaný na jakémkoliv somatickém oddělení, má možnost požádat o tradiční čínské konzilium. Účinnost takové terapie pak vnímám ve více rovinách.

Jednak je to pacient, který přebírá zodpovědnost za své zdraví tím, že žádá a rozhoduje se pro určitou metodu léčby. Ať už je touto metodou třeba akupunktura, akupresura či preskripce bylinné směsi. Jedná se o proceduru, které pacient plně důvěřuje. Lékař, který za ním přichází, mu věnuje dostatek času a prostoru, hovoří s ním nejen o jeho nemoci, ale zajímá se také o jeho život a prožívání.

Druhou rovinou je přínos tradiční čínské medicíny jako takový. Ačkoli o ní má západní civilizace velké pochybnosti, měla jsem možnost seznámit se s některými výzkumy, které dokládají lepší terapeutické výsledky při kombinaci západních postupů s tradičními čínskými. Pro mě má navíc význam rovina osobní zkušenosti, kdy jsem po vyzkoušení tradiční čínské medicíny v průběhu své stáže pozorovala vymizení kožního onemocnění, kterého jsem se několik let nedokázala zbavit. V každém případě, většina přínosů, o nichž hovořím, je spojena spíše s tamější mentalitou lékařů a pacientů než s konkrétním medicínským přístupem. 

Nemyslím si, že je správně se ptát „který z těchto přístupů je lepší, pokročilejší a účinnější, než ten druhý“, protože, jak jsem již zmiňovala, tradiční čínská medicína je především metodou podpůrnou a neklade si za cíl západní medicíně konkurovat. Myslím, že tou správnou otázkou je „jak se můžeme navzájem inspirovat“, ať už jako lékaři v přístupu ke svým pacientům, nebo jako pacienti v přístupu ke svému zdraví.

Když zmiňuješ inspiraci, nahráváš mi na další otázku. Vím o tobě, že jsi byla velmi aktivní a zároveň inspirativní v medické neziskové organizaci IFMSA CZ. Jak ses k ní dostala a proč právě tato organizace?

Na léta strávená v mezinárodní asociaci studentů medicíny IFMSA vzpomínám s obrovskou vděčností. Dlouho jsem hledala mimostudijní aktivitu, která by mi poskytla prostor pro seberealizaci a kde bych zároveň měla možnost potkat inspirativní lidi podobného naladění. A právě IFMSA toto vše splnila na jedničku s hvězdičkou! Začala jsem jako dobrovolník v několika projektech a skončila jako národní koordinátor sekce, která se zabývá organizací interaktivních workshopů na různá témata měkkých dovedností. IFMSA je pro mě místem, které sdružuje tvořivé a aktivní lidi, kteří sdílejí podobné hodnoty a kteří, ač to může znít pateticky, mají chuť dělat svět lepším.

K tomu se ještě za chvíli vrátíme. Nyní pojďme prosím k tvému oboru. Psychiatrie je velmi zajímavá volba mladé lékařky. Jaká cesta vedla k finálnímu rozhodnutí stát se psychiatričkou?

Myšlenka věnovat se psychiatrii byla se mnou takřka po celou dobu studia. Už na střední škole jsem se rozhodovala mezi studiem psychologie a medicíny, právě pro možnost psychiatrické specializace. Tajemství lidské duše a mysli mě vždy fascinovala. Zároveň jsem měla pocit, že psychiatrie má ze všech medicínských oborů nejblíže k (ne)obyčejným lidským příběhům.

Podle čeho sis zvolila své první pracoviště?

Přestože by se mohlo zdát, že to nebyla tak docela snadná volba, v průběhu času ve mně finální rozhodnutí přirozeně vykrystalizovalo. Absolvovala jsem během studia několik psychiatrických stáží, které mi umožnily srovnat mezi sebou různá zdravotnická zařízení. Prvním z nich byl Národní ústav duševního zdraví, který je primárně pracovištěm výzkumným. Na klinických odděleních jsou hospitalizovaní převážně farmakorezistentní, zároveň však poměrně dobře spolupracující pacienti. Psychiatrická péče, která se v NÚDZ nabízí, je krásná, elegantní, ale začínající lékař zde nemá možnost vidět celé spektrum psychiatrických diagnóz. 

Druhou zkušeností byla praxe v Krajské nemocnici Liberec, která byla naprostým opakem! Hospitalizovaní zde byli pacienti napříč všemi typy duševních onemocnění, včetně pacientů neklidných, intoxikovaných či agresivních. Psychiatrie to byla rychlá, akční a nesmírně pestrá. Třetím pracovištěm pak byla Psychiatrická nemocnice Bohnice, která se stala mou konečnou volbou. V Bohnicích jsem pracovala tři měsíce v rámci první vlny Covidu, kdy jsem vypomáhala s terapeutickými činnostmi na oddělení. V mém rozhodnutí hrálo hlavní roli vědomí, že se zde setkám s celým spektrem psychiatrické péče, pozitivní reference ze strany kolegů i pacientů, kvalita poskytovaných služeb, kterou jsem během tří měsíců měla možnost ocenit, ale především kolegové a známí, jejichž týmu jsem chtěla být součástí. A to jsem ani nezmínila, jak nádherný je bohnický park!

Umíš pracovat s agresivními či intoxikovanými pacienty? Myslím, že dost absolventů by to mohlo odrazovat.

Stále se to učím. Tyhle dovednosti se nejlépe získávají praxí. Přesto existují některé principy a zásady, které nám pomáhají situace s neklidnými pacienty zvládnout. V první řadě je potřeba myslet na své vlastní bezpečí. Pokud hrozí eskalace agrese, nejsme s pacientem sami, ale přizveme si někoho na pomoc. Je vhodné mít za sebou dveře, kudy je možno v případě potřeby z místnosti urychleně odejít. Snažíme se zabránit nárůstu agrese tím, že na pacienta hovoříme klidným, ale pevným a jistým hlasem. Používáme komunikační dovednosti, při nichž reflektujeme pocity pacienta, vyjadřujeme porozumění nebo poskytujeme emoční podporu. S pacientem se nedohadujeme, neprovokujeme ho, neslibujeme mu, co nemůžeme splnit. Za určitých okolností však komunikační deeskalace nestačí, obzvláště pokud je pacient brachiálně agresivní a hrozí, že zraní sebe nebo někoho druhého. V takovém případě potřebujeme pacienta dočasně omezit psychofarmaky, omezit mu pohyb v lůžku nebo v místnosti. Nemyslím si ale, že by se tímto měli potenciální zájemci o psychiatrii nechat odradit či znepokojit! Nehledě na to, že s neklidnými pacienty se můžeme setkat i na celé řadě somatických oddělení, ku příkladu u pacientů delirantních po operačních zákrocích nebo u celé řady systémových a metabolických onemocnění.

Je farmakoterapie vhodnou léčebnou metodou v psychiatrii? Neexistuje jiná cesta?

Farmakoterapie je metoda léčby, bez které bychom se v psychiatrii neobešli. Některá duševní onemocnění v akutním stádiu, například akutní psychózy nebo poruchy nálady, není možno zaléčit jiným způsobem. U jiných diagnóz, jako jsou třeba poruchy osobnosti nebo závislosti, tvoří psychofarmaka především léčbu symptomatickou a hlavní pomoc je poskytována formou psychoterapie. Obecně však nelze říci, že jedna metoda je lepší nebo horší než jiná, každá z nich má v psychiatrii své nezastupitelné místo. Za všech okolností se však snažíme poskytnout pacientovi kombinaci léčebných metod, které máme k dispozici, a zacílit je na konkrétní problém, se kterým přichází. Mezi tyto metody patří nejen léky, ale také fyzikální metody léčby, psychoterapie, činnostní terapie, psychoedukace, psychosociální rehabilitace a další.

Jaká jsou tedy hlavní specifika psychiatrie?

Na psychiatrii je dle mého názoru specifické, že se musíme spoléhat především na informace, které získáme od pacienta při vzájemném rozhovoru. Psychiatrie nemá mnoho zobrazovacích nebo laboratorních vyšetření, která by nám usnadnila stanovení diagnózy, proto se musíme naučit dobře se ptát, a ještě lépe naslouchat. Na rozhovor však míváme více času než na jiných odděleních a kontakt s pacienty je intenzivnější. Pravděpodobně i proto, že psychiatrické hospitalizace často trvají několik týdnů. Další specifikum našeho oboru a zároveň problematika, na kterou nás medicína nepřipravila, je velké množství pacientů, kteří odmítají léčbu, protože si nejsou svého onemocnění vědomi nebo mají zhoršený kontakt s realitou. Spolupráce s takovými pacienty představuje „komunikační oříšek“ a náročnou výzvu pro budování důvěry mezi lékaři a pacienty.

Jaké jsou začátky v roli lékařky – absolventky?

Na začátku je všechno nové. S nástupem do zaměstnání člověk vstupuje do úplně nové životní etapy, začíná mít pevný režim v každém dni, už si nemůže ráno říct, že nejde na přednášku, protože se mu nechce vstávat. Je to takový přerod od nesmělého medika, který stojí v rohu ordinace a snaží se být neviditelný, po mladého lékaře, který nese zodpovědnost a očekávají se od něj rozhodnutí. To může být samo o sobě značně stresující. Pokaždé, když procházím sesternou a slyším: „Paní doktorko, prosím vás…“ bojím se, že nebudu vědět, jak zareagovat. Obavy jsou ale většinou větší než náročnost takových situací. Vždy je totiž na blízku někdo, koho se můžu zeptat a s kým se mohu poradit. Mladý lékař se navíc musí naučit spoustu praktických věcí, jako je psaní dekurzů, epikríz, příjmových a propouštěcích zpráv, spoustu organizačních a administrativních postupů, ale všechny tyto povinnosti se dostávají pod kůži světelnou rychlostí a po pár týdnech už není nic jednoduššího.

Sloužíš? 

Zatím jsem sloužit nezačala. V Bohnicích se slouží nejdříve po půl roce praxe. Podmínkou je mít zkušenosti z oddělení akutní péče, protialkoholního oddělení a centrálního příjmu. Průměrný počet služeb za měsíc se pohybuje mezi dvěma a čtyřmi. Zároveň pokud někdo sloužit nechce, nikdo jej nenutí. Já se na služby těším, ale jsem ráda, že se mohu prozatím rozkoukávat a začít sloužit, až se budu cítit v oboru o kousek jistější.

Jsi spokojená se svým finančním ohodnocením?

Finanční ohodnocení za dobu mého studia značně narostlo. Vydělávám proto mnohem více, než s jakou představou odměny jsem na medicínu nastupovala. K současné výši tabulkového platu dostávám ještě psychiatrický příplatek a příplatek za práci ve zvýšené psychické zátěži. Nejpozději po půl roce od nástupu mi navíc začne být vypláceno osobní ohodnocení, po finanční stránce si tedy nemohu vůbec stěžovat. Za svou měsíční výplatu si mohu koupit cokoliv, co mi udělá radost, a ještě dostatek peněz ušetřit.

Byla ti nabízena k podpisu kvalifikační dohoda?

Ne, kvalifikační dohoda mi nabízena nebyla.

Už o tobě víme, že během studia medicíny jsi byla velmi aktivní i mimo povinnou výuku. Věnuješ se něčemu i při práci?

Před několika týdny jsem založila projekt MedicRise, jehož hlavním cílem je podpora zdravotníků v růstu a osvojení si měkkých dovedností. Hlavní důraz je kladen na rozvoj empatické a symetrické komunikace mezi lékaři a pacienty, trénink aktivního naslouchání, dotýkáme se komunikačně náročných situací jako je sdělování závažných zpráv, udržování vlastních hranic ve vztahu k pacientům nebo sdělování zpětné vazby kolegům či nadřízeným. Zároveň podporujeme zdravotníky v sebepoznání, sebereflexi a vědomé práci na sobě samých s cílem zvýšit nebo obnovit pocit radosti a naplnění z jejich práce.

To zní skvěle, povíš nám o tom víc?

Jsem přesvědčena, že kvalitní a komplexní zdravotní péče není založena pouze na teoretických znalostech, které jsme se naučili během studia na lékařské fakultě, a praktických dovednostech, které získáváme praxí. Pacienti, kteří přicházejí do našich ordinací, očekávají profesionální a zároveň lidský přístup. Chtějí spolupracovat s lékaři, kteří jsou kompetentní a zároveň laskaví a empatičtí. 

Komunikace s pacienty tvoří každodenní součást naší medicínské praxe, přesto je jí věnována v průběhu našeho vzdělávání minimální nebo vůbec žádná pozornost. Z tohoto důvodu vznikl projekt MedicRise, který prostřednictvím interaktivních workshopů a vzdělávacích kurzů umožňuje zdravotníkům rozvíjet dovednosti, které nám usnadňují komunikaci s pacienty, budování vzájemné důvěry a poskytují pacientům potřebnou podporu a porozumění. Výsledkem takové komunikace je získávání většího množství diagnostických vodítek, stejně jako informací, které nám umožňují individualizaci péče a přístupu k jednotlivým pacientům. Pacienti se cítí více zapojení a angažovaní do léčebného procesu, přebírají větší množství zodpovědnosti za své zdraví a dochází ke zlepšení vzájemné spolupráce. Tato spolupráce přináší lékařům větší radost a uspokojení z jejich práce a má celkový pozitivní vliv na vnímání a hodnocení zdravotnického systému ze strany našich pacientů.

Pod to bych se mohl podepsat Barčo, ale na mysli se mi krade myšlenka, jestli by jsi se svým „mindsetem“ nebyla platnější v jiném oboru? Například jako praktická lékařka nebo onkoložka…

Nemyslím si, že by se toto pojetí zdravotní péče pojilo s konkrétním oborem, naopak jsem přesvědčena, že v každém odvětví medicíny má tento přístup své místo. Nejedná se totiž o principy, které by se pojily s konkrétními problémy nebo diagnózami, ale o přístup k člověku jako takovému. Vztah k jeho zdraví a nemoci, vztah k jeho potřebám, emocím, obavám a očekáváním. A to je něco, co všechny obory spojuje. Ať už se lékař věnuje psychiatrii, anesteziologii, kardiochirurgii nebo dermatologii, stále za ním budou chodit pacienti, kteří si přejí cítit, že jim jejich lékař rozumí a má zájem jim pomoci.

Přesto se ještě zeptám – neláká tě například funkční medicína? Kde se vidí paní doktorka Mechúrová například za 10 let?

Je pravdou, že se specializací z psychiatrie bych měla možnost rozšířit své vzdělání o atestaci z psychosomatiky, která je nástavbovým oborem k psychiatrii nebo interně. Zatím ale tímto směrem nemířím, ačkoli je mi celostní přístup k člověku a jeho zdraví velmi blízký. 

A kde se vidím za 10 let? Přála bych si vytvořit pro sebe takovou profesní příležitost, která mi umožní věnovat se zároveň medicíně, lektorování, podporovat jedince i skupiny, přednášet, růst a pomáhat v růstu druhým. Přála bych svému projektu MedicRise, aby se jeho jméno rozšířilo v lékařské komunitě a měl pevnou základnu zdravotníků, které bude podporovat v dalším vzdělávání a rozvoji. A sobě bych přála, abych mohla tyto lékaře na jejich cestě provázet a těšit se společně s nimi z jejich úspěchů.

U čeho ráda odpočíváš Barčo?

Nejraději odpočívám zabalená do deky, kdy okolo mě hoří svíčky, byt mám provoněný vonnými esencemi, poslouchám jazzradio, čtu si knížku a popíjím horký čaj. Když mám náladu, chodívám na dlouhé procházky Stromovkou, vyrážím na jednodenní výlety za Prahu, běhám, jezdím na kole, cvičím jógu nebo relaxuji v saunovém světě. Obzvlášť cenný je pro mě čas strávený s přáteli nebo možnost jednou za pár týdnů sednout na vlak a sdílet víkend se svou rodinou.

Chtěla bys studentům ještě něco vzkázat nebo doporučit?

Přála bych všem budoucím absolventům, aby si v sobě udrželi ideál lékaře, jímž se chtějí stát, a měli chuť tvořit okolo sebe zdravotnický systém, jehož chtějí být součástí. A ať už je jejich budoucí rozhodnutí zavede kamkoliv, aby jim tato cesta přinášela radost a naplnění!

Děkuji moc za tvé závěrečné poselství i celý rozhovor a přeji mnoho životní energie, spokojenosti a úspěchů s projektem MedicRise. 

Více informací o projektu MedicRise naleznete zde.

Pm.