Vztah pacienta k lékaři není to, co býval

Tak jako v očích veřejnosti klesá společenské postavení učitelů, taktéž lékaři ztrácí na svém kreditu. Společnost se posunula dál. Od dříve zažitého paternalistického vztahu mezi lékařem a pacientem, při kterém pacient v podstatě jen přijímal rady lékařů, jsme se posunuli ke vztahu partnerskému, ve kterém je trendem pacientova autonomie, jež se aktivně podílí na svém léčebném procesu. Ukazuje se, že zapojení pacienta do aktivního rozhodování (v neškodné míře) o léčebném plánu zlepšuje vztah mezi lékařem a pacientem, ale vede též k lepší vzájemné sebedůvěře.

Tento přístup má samozřejmě své výhody i nevýhody. Setkáváme se s pacienty, kteří (se vší úctou k nim) mívají pocit, že jejich medicínské znalosti jsou po přečtení dvou internetových článků na stejné úrovni, jako znalosti lékaře. To lékaře samozřejmě nepotěší, naopak, práce s pacientem bývá o to složitější. Je potom úkolem lékaře, aby se jemně a šetrně dokázal s pacientem domluvit a nasměrovat léčebný proces ku prospěchu pacienta. Hlavně tak, aby předešel následným právním sporům. Přestože se často jedná o těžký úkol, lékař by měl za všech okolností zůstat profesionálem a vyhnout se subjektivním soudům a škatulkování pacientů. V běžné medicínské praxi nebývá komunikace jednoduchá. Pacienti dobře znají svá práva a okamžité zdravotní péče se mnohdy dožadují bez ohledu na pravidla slušného vychování. Konkrétním příkladem jsou stížnosti pacientů na dlouhé čekání před ošetřením, nebo poznámky o tom, že na ně doktor neměl tolik času, kolik by si představovali. Ne vždy, ale v poslední době častěji, považují pacienti lékaře za někoho, kdo jim zařídí a udělá vše na počkání. To lékař samozřejmě velmi rád udělá, bude-li to v jeho kapacitních možnostech. Je potřeba brát v potaz, že v nemocnici nebo ambulanci se poskytování péče řídí triážním systémem, tedy prvně jsou ošetřeni ti pacienti, kteří to nejvíce potřebuji.

Dalším problémem je narůstající agrese ze strany pacientů, se kterou se nejvíce setkávají lékaři na urgentních příjmech a příjmových ambulancích. Nemusí se vždy jednat jen o pacienty ve změněném stavu vědomí (například v opilosti). Řeč je také o pacientech, kteří někdy zapomínají na své povinnosti, například na důležitost pravidelného užívání předepsaných léčiv nebo na vyzvednutí předepsaného léku v lékárně. S autonomií pacienta v rámci rozhodování o svém zdravotním stavu logicky vzrůstá pacientovi i zodpovědnost za své zdraví.

Nic však není černobílé a lékaři se také leckdy dopustí společenského přestupku při komunikaci s pacienty. Abych nás lékaře omluvila – neděláme to schválně, často jsme po dlouhé noční službě, dostali jsme vynadáno od šéfa, máme doma malé děti (jako vy) nebo jsme se jen zkrátka špatně vyspali… Ať už to bylo cokoliv, vězte, že se snažíme a chceme, aby vztah mezi pacientem a lékařem byl kvalitní. K tomu ovšem musí přispět obě strany, nejen my.

MUDr. Bára Zapletalová
IG: pediatrie_pro_vsechny
LINKEDIN: Bára Zapletalová